T.J. Sokol Bratříkov
ÚVODEM.
Vydáváme tento prostý památník při dovršení 40 let činnosti naší malé jednoty na důležité národnostní hranici. Oslavou tohoto jubilea je nám župní sokolský slet, jehož uspořádání bylo nám svěřeno. Uvědomímeli si, co tento slet znamená pro malou jednotu v době dnešní, za situace jednoty a bratři postižených z většiny nezaměstnanosti od r. 1931, tu každý pochopí, že rozhodnuti o místě sletu bylo sokolské a pro jednotu přímo osudově šťastné. Pro ni má význam jedinečný. Vždyť něčeho podobného neuvidí již žádný z žijících současníků obce. Vice než století budou zářiti v dějinách jednoty chvíle sletu, který nám přinesl zapomenuti drtivé tíhy čtvrtmilionového závazku na našem stánku, který zatlačil chmury doby, rozproudil krev a život hospodářskými a sociálními poměry tak zdeptaný.
Vám mnohým, kteří k nám do Bratříkova zavítáte po prvé a snad i naposled, i všem ostatním chceme připraviti prosté, ale bratrské přijetí. Budeme vám vděčni za každý sebemenší projev sokolské lásky, s kterou k nám přicházíte. Vždyť toho tolik potřebujeme. A věříme s vámi v lepší zítřek nás všech.
Budeme šťastní, jestliže několik těch prostých článků památníku vzbudí váš zájem o nás a naši pohraniční obec. Potěší nás, jestliže budete od nás odjížděti s krásnými vzpomínkami a vědomím, že svou účastí a obětavostí prospěli jste malé jednotě v jejím těžkém postavení. A my vám slibujeme, že vámi posíleni a povzbuzeni v práci neochabneme, ale půjdeme dále vpřed za svými velikými vůdci Tyršem a Fügnerem přes všechny překážky.
Zdar sletu, zdar sokolstvu, zdar vlasti!
Výbor jednoty.
KAREL DUBSKY:
Z ČINNOSTI
TĚLOCV. JEDNOTY SOKOL V BRATŘÍKOVĚ.
Tělocvičná jednota Sokol v Bratříkově založena byla v roce 1896. Oslaví tudíž letos své 40leté trvání. Župní slet bude jistě nejdůstojnějším rámcem tohoto význačného jubilea. Před 40 lety v malé horské vísce několik nadšenců uvádělo v život myšlenku nesmrtelného Tyrše a Fügnera. Bylo to na důležitém národnostním rozhraní, kde náhle končí kompaktní český živel, aby vystřídán byl 85 procenty většinou německé národnosti. Germánský příboj přelil se tu přes neschůdné pohoří Černé Studnice, aby zalil jižní její svahy a udusil násilím český plamen tak mnohých českých lidí, o jejichž čistě germánské rase svědčí jména Strnadú, Dubců, Tomšú, Mečiřů, Václavů atd. atd. Příboj hrozil záplavou dalších krajů, ale byla mu postavena hráz z tvrdých horáckých hlav, sokolstvím prohřátých srdcí a žhavě rozprouděné krve v posledních letech minulého stoleti. Zakladatelé jednoty snad ani netušili, co znamená a znamenati bude Sokol ve vísce hospodářsky a sociálně tak slabé a s obyvatelstvem těmito poměry tak zkrušeným. Jak napřimila se hruď, jak napnul se sval a zjasnilo oko, když sokoli křídla svým rozmachem roztrhla temný mrak lhostejnosti a přinesla svěží vzduch a závan nového dění do horské vísky. Založením Sokola a uskutečňováním myšlenek jeho zakladatelů probudila se celá obec k novému životu a přidružila se k těm, kde Sokol již konal své veliké poslání na poli výchovy tělesné, národní a mravní.
Štěstím pro jednotu bylo, že dostalo se jí záhy ochranitelky tak bratrské a obětavé, jako byla jednota v Českém Brodě. Nelze najíti vhodných slov k ocenění veškeré té lásky, s jakou se českobrodšti bratří ujali a vedli svou chráněnku přes všecka úskalí poměrů a doby. Bez ní nebyli bychom se udrželi, bez ní nebyli bychom nikdy tam, kde jsme dnes. Od ní dostávalo se nám nejen podpory hmotné, ale i mravní, ona zářila nám jako skvělý příklad, ukazujíc nám cestu i tehdy, když své poslání ochranitelky konala zase jinde. Jí děkujeme, že o nás, o našich snahách a práci, o vesničce utopené v horách, vzdorující přívalu germánskému, dověděla se veřejnost. Ji vděčíme, že vyvedla nás z malého okruhu chápání a úzkých hraníc obce na široké pole spolupráce s těmi, kteří již pracovali a stavěli předpoklady pro dosažení lepšího zítřku. Těžce jsme nesli ztrátu své ochranitelky v roce 1910, ne z důvodů hmotných, ale vnitřních a duchovních. Bratrské vztahy a pásky, které nás pojily tolik let, byly příliš pevně ukuty a zoceleny sokolskou láskou, že nebyly přetrhány nejen v roce 1910, ale nejsou přetrhány ani v roce 1936 a nebudou přetrhány ani v budoucnu. Svědčí o tom stálý a úzký styk obou jednot, vzájemné návštěvy atd., přes to, že v obou jsou dnes generace nové. Sotva kde jinde našel by se příklad tak krásných a neutuchajících vztahů mezi ochranitelkou a bývalou svěřenkou, tak vřelý a bratrský poměr staršího bratra k mladšímu. A za toto krásné jsme vám, bratři českobrodští, tolik a tolik vděčni.
A nyní pokusím se ve stručných heslech a nejdůležitějších datech promítnouti film života jednoty od založení.
1896 rok založení. Prvé valné hromady zúčastnilo se 24 bratří.
Z těchto žije dnes pouze 9. Koncem roku vzrosti počet na 43 členů.
1897-1898 jsou dobou upevňování a vzrůstu, kdy rozvíjí se činnost nejen tělocvičná, ale i
vzdělávací. Jednota získává nářadí, cvičí muži a dorost. Utvořen pěvecký kroužek,
hrána divadla. Počet členů dosáhl čísla 48.
1899 navštěvuje nás ochranitelka, pořádáme I. místní cvičení. Jest to rok největšího vzrůstu do
světové války. Členů bylo 52.
1900-1901 jsou provázeny krisí ve sklářství. Nastává pokles veřejného života i jednoty, proti které
staví se nepřátelsky některé politické složky i hasiči, kteří odmítají na př. i propůjčiti jeviště.
Připravujeme se na všesokolský slet v Praze.
1902 slibuje již zlepšení. Přednáší u nás br. Kukaň, českobrodští nás znovu navštěvují, pořádáme
okrskový slet, kterým získáváme pochopení v občanstvu. Oplácíme návštěvu českobrodským.
Členů bylo 36.
1903 těží z roku minulého. Učiněn první pokus o utvoření ženského odboru. Členů je 39.
1904 dobývají úspěchů naši borci, obsadivše v župě čestné 17. místo. Začíná se cvičit žactvo. Pro
neplacení příspěvků klesl počet členů na 31.
1905 znovu utvořen pěvecký kroužek, počínají cvičit ženy. Členů je 38.
1906 je neblahý volební horečkou, která zanesena i do jednoty, jež oslabena na 31 členů.
1907 je pod dojmem příprav na všesokolský slet. Členů je 33.
1908 překonává krisi a upevňuje jednotu po všech stránkách. Uvažuje se o koupi jeviště, pěknou
výchovnou činnost vy kazuje spolková knihovna, mající 558 svazků a 64 čtenářů. Členů je 39.
1909 je vryt v paměť současníků milou a velkou návštěvou českobrodských. Byl to svátek celé obce,
kdy akademie vysoké úrovně byla dostaveníčkem všeho občanstva. Tehdejší ročník časopisu
„Světozor" má celostránkovou fotografii holdu naší jednoty ochranitelce. Zakoupeno bylo jeviště
od hasičského sboru za 690 korun a tím dán základ k rozvoji činnosti divadelní, kterou jednota
velmi proslula. Členů bylo 33.
1910 je ve znamení divadel. Jednota účastní se odhalení pomniku Prokopa Holého v Českém Brodě.
Ztrácíme svou ochranitelku, ale svazky nás poutající přervány nejsou. Členů je 35.
1911 ustavuje se definitivně ženský odbor. Velký úspěch mají cvičenci, z nichž tři obsazují v závodech
rozřaďovacích první místa a vysláni jsou župou na slet do Záhřebu. Českobrodští nás posilují
dále. členů je 38.
1912 je ve znamení všesokolského sletu, který četně obeslán. Členů je 41.
1913 vyniká činností divadelní. Upraveno letní cvičiště u školy a opatřeno kruhy a hrazdou. Členů bylo 44.
1914 je rokem vzniku války a ochromením činnosti. Členů je 41.
Posuzujeme-li vykonanou práci jednoty od založení do světové války, vidíme, že přes některé nedostatky vykazuje tato vedle velmi dobré činnosti tělovýchovné i významnou činnost vzdělávací. Sehráno bylo na 70 divadel, pořádáno 16 akademii, četné proslovy a přednášky, odebíráno až 12 časopisů, opatřena knihovna skoro se 600 svazky. Touto činnosti vytvořeny byly pomalu ale jistě pevné základy nového, lepšího života veřejného v celé obcí, která si uvědomila své důležité poslání na národnostní hranici. Sokolství dalo tu veškerému životu pravou vlasteneckou a živě národní a mravní náplň, které bylo tolik zapotřebí v době zkoušek za světové války. V této osudové chvíli ukázala se cena a význam sokolské výchovy, která přípravila národ k vítěznému boji a k dosažení nejdražšího statku, t. j. národního a státního osvobození.
Činnost jednoty v době války byla zcela ochromena. Vždyť z 41 bratří konalo 38 vojenskou službu a pouze 3 pro své stáří této ušli. Z dorostu bylo odvedeno 18 hochů. Rozvážnosti činovníků zajištěn a ukryt byl archiv i jmění jednoty, jako by se vědělo předem o pozdějši persekuci. Nelze ovšem několika slovy vylíčiti život za války, jen tolik, že duch obce byl vlivem sokolské výchovy duchem odbojným a přímo velezrádným. Prohry Rakouska a Německa vítány s okázalým nadšením, sžíravou kritiku na vedení války a mocnáře z boží milosti slyšeti bylo denně. Nechybělo nápisů jako: „M. Terezie prohrála Slezsko a ty Franto prohraješ všecko" a p. Živě se pamatuji, když se vraceli jednou branci od odvodu vlakem z Jičína, přímo ostentativně zpívali velezrádné a zakázané písně a popěvky. Z nich některé jen úryvky: My máme dobrou pěchotu, Rusi zas kanonádu, proto slavně postupujem zpředu dozadu", nebo omladinářskou Černožlutá bestie, tebe zničit musíme" a p. A tak se mluvilo veřejně a napořád a je skvělým dokladem jednotnosti smýšlení, že nevyskytl se ani jediný případ udavačství, jinak by většina obyvatelstva musila býti zavřena. A bratří odchovanci Sokola bojovali s takovým nadšením pro Rakousko, že využívali všech příležitostí, ukázati mu záda. Přebíhání k nepříteli, úmyslná zranění, umělé boláky, neštovice, nemoci a pod. v posledním roce války zejména desentérství a „bláznění", oslabovalo rakouskou armádu. Že mnozí vytrpěli muka, není třeba zdůrazňovati. Nelze si představiti mnohdy situaci, když sešlo se několik „magorů" v Praze v divisní nemocnici a jeden dělal papeže, druhý boha, třetí házel granáty a pod. a nesměli se znáti. Ale také smrt měla svou žeň. Devět bratří padlo, téměř to 25% členstva, tři dorostenci obětovali své mladé životy molochu války, nehledě k těm, kteří později zmírali z útrap a následků války již v osvobozené vlasti. A třem bratřím vedle 5 jiných dopřál osud státi v řadách legionářských, prožíti památný Zborov a j., čímž dokumentován je výsledek národní sokolské výchovy v dobách minulých. Veškerá činnost za války ustala. Ale již v roce 1917 a hlavně 1918 několik bratříkovských studentů, vyšlých ze sokolského žactva, začalo hráti divadlo, pořádati večírky s tendencemi vlasteneckými. A představte si často komiku situace, když úlohu starých pánů hrál takový 16-18letý studentík, jemuž špatně nalepený vous každou chvíli padal. No tehdy to jinak nešlo.
To již proskakovaly zprávy o našem zahraničním vojsku, opisoval se tekst přísahy čsl. vojska na Rusi, řeči Masarykovy v zahraničí, které jsem získával s několika spolehlivými kamarády v jičínském učitelském ústavu od jičínských vysokoškoláků a nosil tyto domů. Z výtěžku divadel podporováno bylo České srdce a hlavně založen fond pro postaveni pomníku padlým, kteréžto dílo dokončuje jednota záhy po převratě. Prostý žulový pomník připomíná nejen památku padlých, ale je i památníkem dosažení naši svobody, jedním z prvních v republice. A tak prožíváme 28. říjen, kterým začíná nový život národní a státní, kdy sokolstvu určena je daleko zodpovědnější práce a činnost. Jestliže jsme dříve jen bořili a byli živlem destruktivním, byla nyní otázka, zda budeme nyní umět také tvořit, čili pracovat konstruktivně. A byl to zase program sokolský, který neviděl cíl jen v osvobození vnějším, ale žádal pracovati k osvobození vnitřnímu, tedy duchovnímu a mravnímu, čehož převratem dosaženo nebylo a není vlastně dosud. Proto dnešní úkol Sokola je mnohem obtížnější a těžší v každé jednotě. Také naše jednota již 30. října 1918 obnovuje činnost, které se ujímá výbor z r. 1914 s bratry, pokud byli v té době doma.
1918-1919 znamenají značný příliv členů do Sokola vůbec, tedy i u nás. Žije se pod dojmem
posvátných chvil 28.října a veškerá činnost směřuje k upevnění nabyté svobody. Bratři
účastní se nadšeně sokolských odvodů, v jenského výcviku, hlídkování a pod. Obnovuje se
zničené nářadí, knihovna, organisační činnost. Počet členů byl 59.
1920-1921 pokračuje se v činnosti, konají se přípravy na všesokolský slet.. Padá první zmínka o
stavbě sokolovny, tvoří se stavební fond. Hraji se divadla v přírodě za znamenité režie a koncertů
soběstačné dechové i smyčcové hudby, vesměs z bratří složené, která je naší chloubou dosud.
Konán je branný výcvik z puškami a skvěle obstáli bratři v nečekaném pohotovostním poplachu.
Počet členů stoupá na 62.
1922 pořádá jednota okrskový slet, který je jedním z nejlepších. Kupuje se pozemek pro stavbu
sokolovny a cvičiště, veškerá činnost stoupá. Počet členů náhle stoupá na 93 jako důsledek sletu.
1923-1924 není kde cvičit, vše nutí k opatření vlastního krovu. Fond stavební dosáhl výše 99.000 Kč,
počet členů je 81, z toho 11 žen.
1925 má členů 90, z nich žen 7. Činnost značná, vše v kvasu, tvoří se stavební výbor.
1926 má členů 84, z nich 8 žen. Stavíme, připravujeme se na všesokolský slet otevíráme svůj stánek
za ohromné účasti, o čemž podrobnější zmínka na jiném místě.
1927 je členů 92, z toho 18 žen. Bratří cvičenci řadí se k nejlepším v župě. Pořádáme místní cvičení,
vítáme hromadnou návštěvu bratří a sester z Českého Brodu s vlastní hudbou. Nezapomínají na
nás. Získáváme pro sokolovnu biografickou licenci.
1928 má stav členů 99, z toho 19 žen. Chloubou jednoty jest velmi vyspělé družstvo cvičenců,
zúčastnivší se závodů COS. v Praze a Prostějově. Oplácíme hromadnou výpravou návštěvu bratřím
českobrodským, též s vlastní hudbou. Dojmy zůstanou trvale v paměti.
1929 dosahuje počtem členů čísla 100, z nich je 21 žen. Úspěch sklízí družstvo cvičenců, závodíc v
župě samojediné ve vyšším oddíle,
1930 má členů 98. Krásnou a vyspělou činnost projevily tentokráte ženy, dorostenky a žákyně,
zejména v akademiích. Zakoupen pružný můstek a metací stůl.
1931 zvýšil nám počet členů na 101. Pořádáme okrskové cvičení s úspěchem morálním i hmotným.
Cvičenci závodí v župě v oddíle nižším a jsou na šestém místě, v přeboru získáváme naším borcem
prvního místa. Ženy a dorostenky překvapily samostatným uspořádáním tělocvičného večera o
vysoké úrovni. Začíná se s úpravou letního cvičiště. Deputace jede do Českého Brodu na vnitřní
oslavu.
1932 vykazuje 100 členů, z nich 31 žen. Začíná se projevovat tíha krise ve sklářství, jediném pramenu
výživy celého zdejšího kraje. Odraz poměrů pociťujeme v hospodářství jednoty, dluhem na
sokolovně váznoucím, tak zatížené. Dostupuje výše téměř čtvrt milionu Kč a podkládán a zaručen
jest směnkami, podepsanými některými bratry. Účastníme se všesokolského sletu v Praze,
pořádáme dětský den, opatřujeme biografu na zkoušku zvukovou aparaturu.
1933 Hospodářské poměry se zhoršuji, dluh stoupá a ubíjí naši činnost. Otvíráme hřiště heslem:„Ke
zvýšení brannosti". Jednotliví bratři závodí úspěšně v tělocviku nářaďovém a v lehké atletice.
1934 Nezaměstnanost těžce doléhá na veškeré členstvo, vzmáhá se malátnost a lhostejnost, neb není
naděje na zlepšení. Výnos podniků klesá, platíme týdně 1 Kč příspěvku, přeze vší námahu dluh
nám stoupá na částku 255.000 Kč. Neujasněný názor mnohých na fašismus v době voleb způsobil
v jednotě některé rozpory a potíže. Dva bratři cvičenci v župním družstvu účastní se zájezdu do
Jugoslavie.
1935 Stav členů je 95 včetně 25 žen. Krise působí zhoubně na veškerý život. Těžko se dýchá, ale
držíme se. Vysoké příspěvky platí téměř všichni členové, udržujeme rozpočtovou rovnováhu,
náznak to překonání snad nejhoršího.
1936 dokončuje 40 let trvání naší jednoty. Svěřeno jest nám pořádání župního sletu členstva, podniku to, majícího v dnešní syrové
době a na jazykové hranici mimořádný význam národní a státní. Pro jednotu znamená slet nejen mobilizaci a vypjetí všech sil, ale i
nesmírné klady morální a duchovní, které nám budou na celá léta zdrojem sily a vytrvalosti k překonání všeho, co odvádí nás dnes
od té práce sokolské, která vyvede nás jistě a bezpečně z chaosu doby až k nejvyšší metě. Vlasti a sokolstvu zdar!
JOS. L. JOZÍFEK:
JAK JSME ZALOŽILI ŽÁKOVSKÝ DOROST SOKOLA V BRATŘÍKOVĚ.
Bylo to, tuším, v r. 1903, kdy přišel jsem do schůze správního výboru Sokola s návrhem, aby při naší jednotě uveden byl v život dorost žákovský. Nabídl jsem se ovšem, že jej budu sám cvičit.
V tělocviku školním cvičili jsme některé oddíly prostných členstva, dorostu řemeslného i žákovského ze sletů župních i všesokolských. Při tom ovšem měli jsme sokolský postup, sokolské názvosloví, sokolskou kázeň. Nářadí ve škole nebylo. Na to chodili jsme někdy do sokolské místnosti u „Klingrů", kde jsme byli trpěni z milosti. Hoši cvičili jak vzteklí. Byli to, pokud se pamatuji po 33 letech, snad tito: (Jestliže jsem někoho zapomněl, nezlob se!) František Kubáček a Ladislav Havel, Břetislav a Josef Koňákové, Josef Hušek (Pepíček Bárů), Antonín Horna, Václav a František Smetanové, Vratislav a Aleš Trnkové, František Trdla, St. Rezler, Antonín Hušek, Miroslav Hujer. Byla tu chuť, láska, nadšení a odvaha, ale byl tu i zákaz c. k. okresní školní rady, a nebyl tu pro hochy kroj, ani peníze naň. Rodiče buď neměli, měl-li někdo, nebyl věci nakloněn.
Správní výbor Sokola proti cvičení žáků v Sokole neměl námitek, veškeru zodpovědnost vzal jsem ovšem sám na sebe. Když jsem však žádal, aby jednota pořídila pro žáky kroj, pohořel jsem na celé čáře. Kromě mne hlasoval pro jen místostarosta br. Zikmund. Museli jsme na to tudíž po etapách. Připravil jsem ve škole žákovskou akademii, jejímž jádrem byla prostná žáků s tyčemi za doprovodu národních písní, vhodných taktem, jež zpívala dvojhlasně děvčata. Mimo to byly na pořadě směsi dvojhlasých písní národních i umělých, recitace básní vlasteneckých, sbory trojhlasé i čtyřhlasé, zdramatisované básně sborové a j. Pro kroje žákům došli jsme si s košem na zádech, (tuším se mnou Fr. Kubáček a Bř. Koňák), přes Zásadu a Hamrska do Českého Šumburku, kde učil tehdy bratr Jiroš, který nám ochotně půjčení krojů obstaral.
Cvičení při akademii v Klingrově hostinci předcvičoval vzorně Frantik Kubáčkův. Po cvičení jeho otec, který hrál s hudebníky před jevištěm, sociální demokrat, jenž sokoly tehdy nenáviděl, přišel za jeviště, svého Frantika na ňadra přitiskl a dal se do pláče. Tuším, že mu koupil také u staré Krupčice za 2 kr. ježky.
Ledy byly prolomeny. Morální úspěch akademie byl dokonalý, klucí zářili, já se usmíval radostí: slušný výtěžek byl z části určen na pořízení kroje žákům (13 jich bylo) a odevzdán jednotě.
Hned v následující výborové schůzi přišel jsem s kategorickou žádostí, aby jednota žákům kroje pořídila, t. j., aby se usnesla, že doplatí, co bude k výtěžku z akademie chybět. Ale zase jsem to nevyhrál. Pokladna je prázdná," řekl pokladnik br. Pavlata. Po delším řečnění usmlouval jsem, že jednota přidá na kroje 20 zl., ostatní že si musí kluci doplatit. Smířil jsem se tedy s tím usnesením, objednal plátno na kalhoty, červenou látku na košile, obé zdarma ušil můj otec, krejčí ve Slané. Koupil jsem 13 čapek, 13 pásů, 13 párů ponožek. Cvičky prý si hoši už nějak opatří. Jeden kroj přišel průměrně na 2 zl. 60 kr., takže hoši měli doplatit jednotě, jež to předem financovala, podle možnosti po 1 zl. (2 kor.).
Když jsem ve škole kroje rozdílel, řekl jsem jim, na čem se výbor Sokola usnesl a dodal jsem: „Hoši, jednotě asi dopláceti nebudete nic. Něco si snad ještě někdy vyděláme, a já doufám, že na nás exekuci nepovedou. Ale žádám vás, važte si kroje sokolského jako něčeho posvátného. Nesmíte jej nositi, ani součástek jeho jindy, než na veřejná vystoupení sokolská. Kdo by neposlechl a kroj zničil nebo poškodil, musí jej jednotě celý zaplatit a ze Sokola bude vyloučen!" Hoši mně musili slíbit rukoudáním, že se podle toho zachovají. Zdali slibu dostáli, či platili něco jednotě, nevím, neboť jsem krátce potom odešel do Račic a pak do Líšného,
Brzy potom bylo okrskové cvičení v Račicích (nyní Radčicích). Hlásil jsem šéfovi říd. uč. br. Trnkovi, že se náš žákovský dorost tam zúčastní veřejného cvičení v kroji. Účast žáků na veřejných sokolských podnicích byla tehdy c. k. okresní školní radou přísně zakázána. Kdo zákaz přestoupil, měl býti potrestán snížením známky z mravů o dva stupně. Učitelé pak se pochvalou za to jistě nikdy nepochlubili. Nebyli-li poškozeni na služném, řekli si: „To to dobře dopadlo." My pak oba (bratr Trnka a já) jsme nahoře" dobře zapsáni nebyli, Snad jsme měli více odvahy, než bylo milo a přípustno. Proto snad mi tehdy br. Trnka, starosta Sokola, odpověděl: „Kolego, dělejte si, co chcete, já za svou osobu proti tomu ničeho nemám. Alejestliže to praskne, já o tom nechci nic vědět."
V Račicích tehdá hoši cvičili. Kromě nás byl tam ze žákovského dorostu jen Český Šumburk, jenž patřil pod škol, inspektora turnovského.
Koníčkem našeho Frantika Trdly byl stoj na bradlech, který uměl báječně, že se mu nevyrovnal ani nikdo ze cvičenců členů. Ve volných cvicích na bradlech udělal si tedy v Račicích Frantik stoj. Zastavil se u něho župni náčelník br. Ant. Makovec, dívá se, brzo-li Frantik seskočí nebo sleti, ale Frantik stoji jako svíce, obraci hlavu na obě strany, zda ho kdo vidí a mu tleská. Zatracenej kluk," povídá Antonín, odkud pak to je?" Já honem hlásím, že to je z mého družstva Frantík Trdlů z Bratříkova. Bratr župní náčelník si to zapsal, poklepal mu pak na rameno se slovy: „Dobře, Frantíku, drž se tak jen dál, bude z tebe dobrý borec," a pochválil ho veřejně v sokolském župním věstníku. Jak byl Frantík na to hrdý, netřeba povídat. Neprasklo to tehdá a br. Trnka směl tedy o tom vědět. Dobře, že p. c. k. okresní školní inspektor sokolský věstník župní nečetl. Hoši! Měl jsem z Vás tehdá radost, ač jste mě ve školeněkdy zlobili, že rákoska mívala napilno. Byl jsem (a jsem dosud) na Vás hrd, když slýchal jsem některá z Vašich jmen mezi členy „zeleného kádru" a mezi legionáři. Doufám, že jako já (a můj, později i br. Trnky nástupce br. Brunclík, bodrý sokol, vlastenec, hudebník i divadelník, jenž nás oba v mnohém předčíl), jsme očkovali do krve lásku k otčině, mateřštině, národu a vlasti Vám, tak i Vy, dnes staří tátové, snad i dědové, pokud jste snad neodešli do Nenávratna nebo nezůstali svobodni, tak činíte a činiti budete, i děti Vaše, dětem svým, generaci budoucí, že se Bratříkov, pokud se pravého, nesobeckého vlastenectvi a čistého Tyršova sokolství týče, nejen vyrovná, ale namnoze předčí svá sousedství, takže bude vždy pevnou, spolehlivou stráži československo-sokolskou na hranici národnostní.
K tomu přeji Vám upřímně silu a zdar!"
JOSEF HEJDUK:
O STAVBĚ NAŠÍ SOKOLOVNY.
Převzal jsem rád vzpomínku na dobu, kdy jsme ji budovali. Je to vzpomínka na pěkné, lepší časy. V té době to se ještě vesele kouřilo z komínů mačkáren a nikdo si ani nevzpomněl, že by mohly přijít časy jako dnes. Podle situace takové každý počítal, ať to byl stát, okres, jednotlivec i spolky a nikdo nevěděl, že by přišly doby horší. Bohužel, stalo se. Konjunktura dosahovala právě svého horizontu a byla již na sestupu. Výsledek byl, že se každý přepočítal. Sokol v době po převratu jakoby za veškeré šikanování a utrpení za hrozné války vzlétl a vznesl se vysoko a jako živá vláha začala se do všech i do nejmenších jednot vžívat myšlenka, osamostatnit se z područí nájmu hostinců a pod. Míti svůj vlastní stánek bylo a je ideálem každé jednoty.
Tak začala i jednota naše. Nešlo se však ukvapeně do stavby. Byl utvořen 1. ledna 1921 stavební fond, který pilně střádal, byl to základ z výtěžků divadel v přírodě a darů, ku př. Svazu mačkářů 8000 Kč. Slušným přírůstkem do pokladny přispívala místní hudba, která v době té měla ještě dost možností tak činiti a činila.
BRATŘÍKOVSKÁ SOKOLOVNA V POZADÍ ČERNÁ STUDNICE
Konečně v r. 1922 zakoupen nejvhodnější pozemek pro budoucí sokolovnu. Fond dosáhl v roce 1925 obnosu 130.000,- Kč; to již však v hlavách bratrů rodily se plány a ideály jak si ji postavíme a tak do jedné schůze přináší br. VI. Brunclík náčrt v podstatě shrnutou myšlenku volných rozprav bratrů a v prosinci toho roku utvořen stavební odbor, který má v těch věcech pracovati. Týž provedl nejdříve soupis možných půjček členstva i občanů, jichž dopsáno 163.000 Kč, však uskutečněno 109.000 Kč.
Po valné hromadě v lednu r. 1926 bylo určeno stavět a stav. odbor definitivně sestaven. Byli to bratří: František Brunclik, předseda, Karel Hnídek, pokladnik, Josef Hejduk, jednatel a další bratří: Petr Kocour, Fr. Kubáček, F. Kopal, Lad. Louma, Mil. Havel, Lad. Hušek, Boh. Maryška, Ferd. Dubský a za občanstvo povolán p. Vratislav Havel.
Již v začátcích než se začíná stavět na návrh stav, odboru předložena listina k podpisu všeho členstva, v níž každý člen se zavazuje, že ručí za dluh, jenž vznikne. Pracovní povinnost každému členu určena 120 hod., později doplněna na 150 hodin. Potom vyžádány návrhy od odborníků, o kterých debatováno dosti dlouho a konečně dáno na starost p. V. Havlovi, aby ze všech námětů a názorů vybral to nejlepší a náčrt udělal a tento pak definitivně vykreslil a odborně propočital stavitel p. Otto Rezler ze Železného Brodu. Rozpočet byl na 475.000 Kč.
Záhy z jara, 8. dubna, bylo započato se stavbou a bylo pokračováno opravdu sokolským tempem. Dne 16. května slavnostním způsobem položen základní kámen s pamětními listinami. Bylo to veliké vypětí členstva i ochota občanů, neboť stanovený počet hodin téměř u každého splněn, ba u mnoha bratří daleko překročen. Kromě majitelů povozů, jež svoje povinnosti tímto způsobem vykonali, bylo odpracováno 320 hod. řemeslnických a 11205 dělnických hodin zdarma. Přehlížím-li dnes tyto seznamy, kladu si otázku, zdalipak ještě dnes našlo by se tolik nadšenců? Krise nás ubiji a činí člověka netečného. Vzpomínám si, jak jsem vypisoval pravidelně podle seznamu vždy určitý počet bratrů, kteří musí přijít pracovat nejméně 2 dny v celku a bratři dostávali povolání jako na vojnu a na- stupovali opravdu poctivě. Nejhůře mně bylo, když přišel parťák Franta Kubáček se svým kategorickým: Tak potřebuji dnes rychle ještě 2-3 lidi, tak někoho pošli." To už bylo přes rozvrh, avšak vždycky se našel někdo, kdo třebaže náhodou „mačkal", vyložil a už šel. Byla to opravdu doba, kdy celá jednota byla jako jeden muž. A tak 26. září za necelého půl roku byla budova kompletní a slavnostním způsobem odevzdána svému účelu. Celý náklad včetně zařízení vnitřního i vodovodu, mimo tepelného byl 430.000 Kč.
Stavba se prováděla ve vlastní režii za dohledu p. Vratislava Havla, který se zhostil svého úkolu dobře. Nelze nevzpomenouti br. starosty Brunclika, který všechen svůj volný čas ztrávil u stavby a nejen svoji rozvahou a radou působil, ale i svým vytříbeným vkusem budovu uvnitř i okolo upravil.
Není účelem tohoto článku dopodrobna uváděti, kolik a jakého materiálu bylo spotřebováno, kteří a jak na budově pracovali, rovněž čím který člen nebo občan přispěl na vybudování, ale v uzávěrce stavebního odboru je podrobný zápis, kde jednota vzpomenula každého, kdo a jak se přičinil. Všem těmto budiž vzdán náš sokolský dík.
Stavební výbor tím likvidoval vykonav v celku 43 schůze. Tak bylo dokonáno dílo, na které jsme se tolik těšili. Vzpomeňte bratři a sestry s jakou láskou a obětí jste sokolovnu stavěli, ona vzešla z Vašeho potu a práce. Chraňte si ji a nedopusťte její poškozování.
Mějte v paměti veškeré závazky a jednotu podpořte, aby mohla těmto čestně dostáti. Sokolovnu budovali jsme s myšlenkou pro naše děti, proto posílejte je tam, a to ukázněné a kladu na srdce každému náčelníku jednoty, aby ukázal, že chceme i zde vytrvat a národu vychovat řádné občany. To buď našim cílem!
FRANT. BRUNCLİK:
DIVADLO V BRATŘÍKOVĚ
začalo se hráti před 50 lety. Hrál tehdy hasičský sbor, a ač nebylo jeviště stabilního, hrál pilně a dosti často, neboť bylo dost občanů, kteří s láskou a obětavosti práce se zúčastnili. Jedním z nejochotnějších byl „starý Šída", který i obstarával sestavování a ukládání jeviště. Neméně obětaví byli Trdlové, Krupka a rod Patrmanů. Hrálo se obyčejně ve dvou dobách sezonních: v postě a před vánocemi, a pro hlavní dny obou svátků vybírány hry větší, nákladnější, neboť četná návštěva dovolovala nákladnější hru. Později činnost ochabovala a vzpružena byla tehdy, kdy „Sokol" ujal se práce na tomto poli kulturním. Hráno bylo společně se sborem hasičským a o výtěžek se dělily oba spolky. To však brzy zavdalo příčinu k neshodám a z té příčiny odkoupil Sokol od sboru hasičského jeviště s garderobou i knihovnou. Když pak bylo staré jeviště přestavěno, činnost divadelní vyvíjela se intensivně, takže v divadelnictví předčil Bratříkov obce okolní. Hrálo-li se 10krát za rok (počítaje v to i divadla dětská), překročeno bylo téměř vše, co literatura dramatická poskytovala. Z nedostatku hledány a kupovány novinky rukopisné, jichž sehrán byl značný počet. Založením pěveckého odboru a ochotou místní znamenité kapely, bylo umožněno sehráti i více operet a her se zpěvy. V nastalé éře her v přírodě, začal opět Sokol v Bratříkově v okolí první, a maje krásný a vhodný terén přírodní, sehrál téměř vše, co bylo tehdy možno v přírodě hráti. Tak s velkým úspěchem s hrány: „Jan Výrava", (4kråt), „Probuzenci" (2krát), Jiráskův „Otec" (2krát), „Lešetínský kovář, „Na polském zámku", „Domov a víra", „Maryša", „Starosta Stilmondský", „Píseň vitězná", „Právo první noci“, „ Jan Hus" (2krát), „Lázeňská vila", „Z českých mlýnů" (2krát) a vice her se zpěvy. Také dvě dětské hry v přírodě sehrány. Velmi prostorné jeviště sok lovny umožnilo sehrání nejvýpravnějších novinek. Nové jeviště sokolovny pěkně zasvěceno hrou „Lucerna". Nastalá horečka biografová omezila sice činnost divadelní v počtu her, nikoliv však kvalitně.
FRANT. BRUNCLİK:
BRANNOST.
Brannou povinnost v době popřevratové plnil Sokol bratřikovský svědomitě. Ač počet členů byl dosud skrovný, neboť většina bratři dosud z různých končin světa se nevrátila, byla ustavena 20členná branná četa ponejvíce z bratří starších, jimž přiděleno 15 vendlovek s příslušným množstvím střeliva. Bratří uplatnili se hned při hlídání železniční trati. Cvičení zvláštní konána býti nemusela, neboť všichni bratří prošli hroznou vojenskou školou světové války. Služba pohotovostní byla však dobře zorganisována tehdejším náčelníkem učitelem br. Stoudou. Že bratři plně chápali svou povinnost, že ani hlad, bída a tělesné vysílení i nemoce nemohly zkalit radost z nabyté svobody a odhodlání v každém případě ji brániti, dokázali při zkušebním alarmu, který zcela potají připravili tři vedoucí bratři. Alarm proveden byl tak, že nikdo jiný nemohl míti ani tušení o jeho platnosti. Bylo to v době, kdy Němci v pohraničí se bouřili, což potvrzovalo pravděpodobnost zákroku branných čet sokolských. Na známé poplašné hlasy trubky sběhli se bratři v 5 minutách na určené místo ke škole, kde zbraně i střelivo byly složeny. Tu přečten jim fingovaný telegram bratra župního náčelníka, jimž nařizuje se v určené nejkratší době nástup sokolských branných čet na určený vlak v Plavech, se zbraněmi a zásobou potravy na 3 dny. Ježto zbývalo jen málo času do určené doby a vzhledem k vzdálenosti místa nástupního, dán rozkaz, aby v 15 minutách opět se dostavili s předepsanou zá sobou, což skutečně bylo vykonáno s přesnosti překvapující, takže od zaznění poplašného signálu v době 20 minut dán povel k odchodu. Že na tento druhý sraz nepřišli bratři jen sami, je samozřejmé, vždyť jednalo se o bratry starší, ženaté. A nemohla překvapiti úzkost a slzy žen, vždyť měly dojem, že muži, z nichž někteří i jen několik hodin vrátili se po letech z pekla válečného, opět odcházejí. Nemohla překvapiti ani třesoucí se ruka br. Š., sahající po podávaných patronách a jeho bolestný pohled zpět na ženu, držící ho za kabát. Leč zazněl -povel- přání: Zdar! a četa rychlým pochodem vykročila k Zásadě. Nikdo nezklamal. Před Zásadou teprve zastaven spěšný chod a bratr náčelník vysvětlil bratřím, že to byla zkouška jejich pohotovosti. Že návrat byl pak veselejší, že úzkost a strach žen, které až do návratu ponechány v klamu proměnily se v radost, jest pochopitelně. A tuto radost prožívali i nezúčastnění bratři, z důvodu, že - nikdo z bratří nezklamal.
FRANT. BRUNCLİK:
ČESKÝ BROD-BRATŘÍKOV,
dvě jména, jež spjala nejupřímnější láska sokolská. Sokol Bratříkov dán pod ochranu mateřské jednotě Sokolu v Českém Brodě. A nebylo snad mateřské jednoty, která by tak chápala své mateřské poslání. Nejen podpora hmotná, ale zvláště podpora mravní, vpravdě sokolská láska a vděčnost za ní se strany Bratřikova, spojily nejen obě jednoty, ale oboje občanstvo nejupřímnější láskou bratrskou. Nejkrásnější chvíle prožíval celý Bratříkov při zájezdech své mateřské jednoty, nejkrásnějši dobou byly i zájezdy Bratříkova do Českého Brodu, na něž i po létech rádo se vzpomíná. Jména bratří: Miškovský, Riha, Aksamit, Olmr a j. zlatým písmem zapsána jsou v srdcích bratříkovských. Později vzata nám byla mateřská jednota, neboť ji přidělena byla jednota v Rejdicích. Vzata nám byla však jen formálně, láska bratrská zakotvila příliš pevně v obou jednotách, že ani tímto, pro nás tehdy nejbolestnější ranou, nemohla býti zmařena, o čemž svědčí i potom další zájezdy a styky. A kdyby snad i ty někdy přestaly, věčně zůstane tu vděk a dík, na něž Bratříkov nikdy zapomenouti nemůže a zapomenouti nesmí.
JOSEF HEJDUK:
NAŠE HUDBA.
Nebylo by na místě, psáti o Bratřikově a nevzpomenouti této tak důležité složky v obci, která má za sebou také trochu dějin. Vzpomínka tato budiž věnována prvním průkopníkům. Její počátky spadají kol r. 1850 a snad i dříve, kdy výpomocní učitelé ze Zásady v čase zimním vyučovali v Bratříkově a podle paměti do nedávna žijících pamětníků byl to František Novotný, sám dobrý houslista, znající i vice nástrojů, který vyučil svoje syny a mnoho žáků ze vsi, s kterými potom cestoval po Rusku. Později to byl Štěpán Kotek, veliký milovník hudby, který jako kapelník se svoji partou chodil hrávat i do okolí až do Kokonína a Rychnova. Dále to byli Daníčkové, kteří vždy po návratu z Ruska učili hudbě po posledním odcestování se však více nevrátili. Příchodem Josefa Hujera, který též procestoval jako hudebník Rusko a ovládal výborně trubku, když se usadil u nás, měla naše hudba dobrý zvuk v celém okolí, byla jednána i do vzdálenějších vesnic. Hrálo se až do r. 1895 výlučně v partě dechové v následujícím sestavení: Es klárinet Jos. Kubáček, B klárinety Jan a Antonin Huškové, křídlovka Frant. Kubáček a Frant. Novotný, trubka Jos. Hujer, horny Jos. Hušek, Petr Patrman, baskřídlovka Václav Louma, bas Jan Paldus, později příchodem Edy Loumy, který se vrátil od vojenské hudby a ovládal výborně flétnu a bas, kapela se zesílila a zhodnotila.
Po roce 1895, kdy kulturní život na vesnicích přebírá Sokol a nastává čilejší ruch, hrána divadla, dávány večírky a to v duchu národním se zpěvy a vlivem nově vyškolenější mládeže byla hudba dechová zatlačována do pozadí, ale sotva kdo si může představit, že činnost taková by byla možná bez hudby a je-li takové těleso doma v obci, to už se dalo zvláště tehdy dosti podnikat i bez většího risika. To měli na paměti hudebníci naši té doby a přizpůsobili se. V r. 1904, aby bylo zabráněno zániku hudby, změnili tuto na hudbu smyčcovou. Jejich první sestavení bylo: Housle I. Jos. Linka z Loužnice, housle II. Josef Kubáček, viola Petr Patrman, basa Otakar Šída, klarinety C Jan a Antonín Huškové, flétna Eda Louma, trubka Břet. Kubáček, trombon Jan Paldus, bubny Václav Louma a Ferd. Dubský. Dále se hudba doplňovala, novými silami omlazovala, až přišla válka a následkem té se rozešla. Schází se až po převratě a ujíma se opět svého primátu v okolí a její ocenění dochází zvláště v řadách sokolských, kde i většina jejich členů stojí a kde jako důležitá složka pomáhala opravdu k dosažení cílů a snah jednoty.
JOS. L. JOZÍFEK:
JAK SI EDA KRISTIÁNŮV ZAHRÁL S KOLÍNSKOU KAPELOU ZA ŘÍZENÍ
MISTRA FRANTIŠKA KMОСНА.
Bylo to, neklame-li mě paměť, v r. 1902 k podzimu, kdy bratříkovská jednota oplatila své ochranitelce jednotě českobrodské její návštěvu u nás na okrskovém cvičení. Bylo nás tam asi 25. Nemíním líčiti, jak kavalírsky a pohostinsky se k nám českobrodští chovali. Kdo tam tehdy byl, tomu jistě krásné chvíle ony nevymizí z paměti nikdy.
Po zájezdu na Lipany pořádána byla večer na naši počest skvělá akademie s nezbytným po ní tancem, při níž účinkovala dosud, ale zvláště tehdá populární kolínská kapela za osobního Řízeni mistra Frant. Kmocha. O přestávce přitočil se náš Eda Kristiánův (Louma) ke kapelníkovi Frant. Kmochovi se slovy, mohl-li by si s nimi zahrát. Kmoch změřil si Edu od čela až k botám zkoumavě, jak to jen muzikantští umělci dovedou a ptá se: Co hraješ?" Nejradši flétnu," na to Eda. Uvidime," pravil Kmoch. Eda zaujal misto flétistovo, prohlédl flétnu, rozdány partesy (co to bylo nevím, ale bylo v tom těžké sólo na flétnu),, jedem!" a už to šlo. Eda pískal jako Cherub, Františkův důležitě zamračený obličej dostával znenáhla tvářnost úsměvně měsíčkovitou, a když hudba dozněla, zaburácel přeplněný sál divokým potleskem, jehož lví podíl patřil našemu Edovi. Mistr Kmoch poklepal mu na rameno se slovy: „Bravo, bratře, nechtěl bys jíti s námi?" „Rád bych, ale nemohu," dí Eda. Kmoch potřásl mu upřímně pravicí, objal ho, bouřlivý potlesk ozval se znovu, ale to už Eda zmizel s jeviště.
„Tak ukázal's, drahý příteli Edo, že Bratříkováci jsou nejen ukázněnými sokoly, dobrými borci v prostných i na nářadí, ale že někteří z nich jsou přeborníky i v jiných oborech českého umění. Promiň, že po letech vytáhl jsem na světlo tuto vzpomínku, která Ti zajisté slouží jen ke cti."
JOSEF HEJDUK:
ČINOVNÍCI JEDNOTY OD ROKU 1896-1936.
STAROSTOVÉ:
Frant. Hnidek 1896 1897, Jos. Zikmund 1898 1899, Frant. Hušek 1900-1902, Čeněk Trnka 1903, Frant. Hušek 1904, Сеněk Trnka 1905-1906, Јоs. Zikmund 1907, Emil Klinger 1908 až 1912, Frant. Hušek 1913, Petr Patrman 1914-1919, Frant. Brunclík 1919-1935, Jindřich Hušek od r. 1935.
JEDNATELÉ:
Čeněk Trnka 1896-1902, Josef Jozífek 1903, Čeněk Trnka 1904, Josef Jozífek 1905, Frant. Brunclík 1905-1918, Karel Hnidek 1918-1926, Petr Patrman 1926-1927, Boh. Maryška 1927 33, Prokop Prokop 1933-36, Josef Hubený od r. 1936.
POKLADNÍCI:
Celestýn Strnad 1896-1897, Emil Klinger 1898-1902, Frant. Pavlata 1903-1905, Petr Kocour 1906-1907, Petr Havel 1908 až 1913, Fr. Kubáček st. 1914-1918, Josef Cvrček 1918-1926, Petr Patrman 1926-1934, Josef Patřičný od r. 1935.
NÁČELNÍCI:
Jar. Matoušek 1896-1898, Josef Plíhal 1899, Felix Havel 1899-1901, Petr Patrman 1902-1904, Břet. Trnka 1905, Josef Patrman 1906, Josef Smetana 1907, Petr Patrman 1908-1911, F. Kubáček ml. 1912, Josef Hušek 1913-1920, Jaroslav Jerie 1920, Kamil Louma 1921, Jaroslav Jerie 1922-1928, Josef Ku- báček 1928-1930, F. Sádovský 1930-1931, Petr Patrman ml. 1931-1932, Mirosl. Hušek 1932-1934, St. Halama 1934-1935, Jar. Jerie od roku 1935.
Seznam zakládajících členů jednoty z r. 1896.
Felix Havel, Vratislav Havel, František Hnídek, Aug. Hušek, Josef Hušek, Ladislav Hušek, Josef Kopecký, František Krupka, Jaroslav Klinger, Josef Louda, Josef Mastník, Jaroslav Matoušek, Petr Patrman, Ant. Strnad, Lad. Strnad, Celestyn Strnad, Václav Strnad, Otakar Šída, Břetislav Tomeš, Josef Trdla, Ceněk Trnka, Josef Piroch, Josef Zikmund. Celkem 23 členů, z nichž dosud na živu 9 a z těchto br. Petr Patrman stále členem jednoty.
JOSEF HEJDUK:
NĚCO Z DĚJIN BRATŘÍKOVA.
(Vypsáno z Pamětnice Zásady, sepsané od tamního učitele bratra Josefa Lhoty.)
Sokol Bratříkov byl v naši obci střediskem národního života a vlasteneckého uvědomění a průkopníkem pokroku, jak patrno z dějin jednoty v tomto památníku vylíčených. Osudy bratříkovského obyvatelstva byly a jsou proto spjaty s vývojem sokolské jednoty. Nebyl by tedy náš památník, který vydáváme na oslavu 40letého výročí naší jednoty u příležitosti župního sletu na Bratříkově úplný, kdybychom, třeba i jen stručně, nenapsali zde také něco z dějin Bratřikova.
Je těžko vypsati do tohoto stručného památníku všechny ty zajímavosti z časů minulých, které z lásky ke své obci za dvaatřicet let svého působení v Zásadě nasbíral a potomstvu zachová svědomitý učitel br. Lhota, Správnost všech jeho dějepisných údajů ověřena je nejlepším historickým badatelem a znatelem severních Čech, universitním profesorem dr. J. V. Si- mákem. Málokterá obec mohla by se pochlubiti tak vzornou kronikou, jakou je Lhotova Pamětnice pro obce Zásadu, Bratřikov a Loužnici.
Nedostatek místa dovoluje mně ovšem zmíniti se jen o nejdůležitějším a to ještě velmi stručně.
Naše čtenáře bude zajisté zajímati, kdy asi byl Bratříkov založen? I tu podává nám uvedená Lhotova Pamětnice velmi pěkný a kritický výklad, jehož nejstručnější obsah zní:
Rozhodující podmínkou pro osídlení kterékoliv krajiny byly přirozeně její ráz a poloha. Je zcela nasnadě, že pračlověk vyhledával za své sídliště nejprve krajinu, v níž mohl snáze a pohodlněji uhájiti své živobytí. Proto také jistě mnohem dříve a hustěji osídleny byly rovinaté, úrodné a vydatně zavlažované krajiny českého vnitrozemí nežli drsné, pralesy pokryté a nehostinné horské krajiny zdejší.
Nebylo proto u nás v okolí trvalých sídlišť v nejstarší době lidstva, diluviální, kdy byla naše pohoří pokryta úplně ledovci, nezdržovali se však u nás lidé ve větším množství ani v mladší době kamenné, kdy nebylo zde sice již ledovců, ale kdy byly na našich horách ještě neproniknutelné pralesy, kdy potoky naše hnaly své proudy divoce s hor a rozlévaly se v úžlabích v rozložité louže, mokřiny a nezdravé bažiny.
Ale ani z pozdějších dob, bronzové, železné a hradištní nedochovalo se v celém zdejším území stop, jež by dokazovaly osídlení našeho kraje v těchto dobách.
A tak plynuly stovky let, aniž by lidé zatoužili zaměnit pohodlný život žírných krajů za lopotné živobytí v naších horách.
Teprve rostoucí populace, nájezdy bojovných sousedů, a hlavně snahy velmožů a duchovních vrchností po rozmnožení moci, bohatství a slávy donutily předky, aby hledali živobytí také v našich horách.
Kolonisace severních Čech děla se podle br. Lhoty trojím směrem. Nejstarší byla srbská kolonisace slovanskými Milčany z Lužice podél řeky Nisy kolem roku 800 po Kristu, jež však až do zdejší krajiny nezasáhla. Ve dvanáctém století počala do severních Čech vnikati také znenáhla prvá kolonisace z čes kých Charvat a ve třináctém století, za posledních Přemyslovců první a ještě později za Habsburků druhá německá kolonisace z přeplněného tehdy Německa.
Podle všech známek byla Zásada a s ní Bratříkov a Loužnice, kteréžto obce tvořily od nepaměti až do roku 1889 jednu obec a rychtu, založena asi v polovici čtrnáctého století a to obyvatelstvem rozhodně českým, protože je prokázáno, že do roku 1530 žili nejbližší Němci od nás ještě až za nejvyššími hřbety Jizerských hor, v nynějším výběžku Frýdlantském.
Tehdy totiž, kolem roku 1350 zakládali mniši z nedalekého Bozkova pro Jindřicha z Valdštejna, potomka to slavného českého rodu erbu Iva, Markvarticů, české osady pro jeho úděl hradu Navarova, jenž se po prvé připomíná roku 1360. (Německá jména naší, tehdy ještě ryze české šlechty nesměji nás klamat. Byla v dobách rytířských v oblibě a v módě.) Je tedy obec Bratříkov jak původem, tak i jménem ryze česká.
Škoda jen, že nezachovalo se nám o zakladatelích a prvních obyvatelích jak Zásady, tak ani obyvatelích osad Bratříkova i Loužnice nižádných hodnověrných zpráv psaných. Nelitujeme toho však, vzpomeneme-li, že je těžko vypátrat něco určitého i o tehdejší šlechtě. Kdo by tedy psal tenkrát něco o bezvýznamném sedláčkovi! A Bratříkov byl podle všech kriterií odkázán s počátku jen na chudé zdejší zemědělství. Podle Pamětnice br. Lhoty ze Zásady je to jasně zjevno.
Z dalších zápisů pak uvedené Pamětnice dovíme se, že spojené obce Zásada, Bratříkov a Loužnice sdílely až do roku 1850 osudy nejprve hradu, později pak zámku Navarova.
Tak kolem roku 1400 koupil panství navarovské a s nim i naše obce Ježek Čuch ze Zásadky (u Mnichova Hradiště), v jehož rodě zůstalo panství po půl století.
Roku 1452 zanechala Jana Čuchová panství navarovské pro četné dluhy tehdejšímu nejčeštějšímu našemu králi, Jiříkovi z Poděbrad, který je však za krátko prodal Mikuláši Zajíci z Házmburku.
Třicátého srpna 1469 při vpádu žitavských křížáků do zdejšího území vypálena jimi na sever od nás ležící sousední dědinka Stanovsko, na jejímž území vznikla později, v polovici 16. století nová ves, Syřišťov, jež přezvána za Habsburků německými přistěhovalci na Labau, kteréžto slovo je jen nepodařeným překladem českého slova Syřišťov. Syřišťovu navykl si náš lid v pozdějším čase říkati neprávem Huť.
Rod Zajíců byl v držení navarovského panstvi do r. 1474. V onom roce prodáno Navarovsko Alšovi ze Šanova, který je pak roku 1489 prodal Racku Cukrovi z Tamfeldu.
Racek postoupil své panství Hanušovi z Elsnic roku 1492, který je po desiti letech prodal Janu Staršímu ze Šumburku.
Roku 1505 byl Navarov a s nim i naše obec v majetku saského šlechtice Alexandra z Leisneku. Ten ho však po třech letech prodal bratřím Janovi a Bernardovi z Valdštejna, kteří ho zase roku 1511 přepustili Janu Svojanovskému z Bozkovie.
Roku 1514 dostalo se zdejší panství v majetek Zikmunda Smiřického, v jehož rodě podrženo bylo až do roku 1623, kdy nabyl všechna panství rodu Smiřických slavný hrdina, ale hanebný odrodilec Albrecht z Valdštejna. Týž přepustil pak Navarov svému příbuznému Kristiánu z Valdštejna r. 1624, jemuž ho však již po roce odňal a daroval jej vdově po svém důstojníku, Gertrudě z Lamotte.
V rodě Lamotte bylo panství až do roku 1665, kdy přešlo věnem do majetku rodu Pavla z Ehrenburku.
Rod Ehrenburků rozhodoval o našich obcích až do úplného zrušení poddanstvi a zavedení samosprávy roku 1850.
Nejstarši, o obyvatelich Bratřikova dosud objevený zápis, datuje se rokem 1609, kdy na Navarově panoval ještě rok Smiřických. Je zapsán v nejstarší zachovalé gruntovní knize navarovské, jež je nyní majetkem archivu českého musea. Čteme tu: „Roku 1609 koupil Václav Koňák z Bratříkova grunt od Adama Martina za 85 a půl kopy grošú českých." Pak následují v této knize ještě 3 zprávy o obyvatelích Bratřikova.
Mnohé strádání zažilo obyvatelstvo našich obcí v době třicetileté války a po ní, kdy na Navarově vládl rod Lamotte. V té době byl také hrad Navarov dobyt Švédy, kteří odtud po krajině zle řádili. Proto byl po opětovném dobyti císařským vojskem na rozkaz císařův vyhozen do povětří a zbořen.
V prvé polovině sedmnáctého století hlásili se všichni obyvatelé celého zdejšího kraje k náboženství nekatolickému. V náboženském soupisu z r. 1651 je vyjmenováno na Bratříkově 8 žijících rodin a 35 obyvatelů, vesměs to „kacířů".
O dvě léta později provedl na zdejším panství mladý horlivec Vincent z Lamotte přísnou katolickou protireformaci. V soupisu pokatoličtěných zaznamenáno jest 48 duší z Bratřikova, které byly nuceně uvedeny do lůna církve římské. Škoda, že farář, zapsavši tento „úspěch", nepoznamenal také, co všechno vytrpěli v době převádění do nového ovčince ubozí předkové.
Tehdy, jak již dříve pověděno, živili se obyvatelé zdejších vesnic jenom tím, co jim poskytovala chudá zdejší půda. A že půda naše zachovává se k lidem ji obývajícím velmi skoupě, to víme sami nejlépe i při dnešním racionelním způsobu hospodaření.
Důležitým dokladem o dřívějších poměrech na venkově jsou tak zv. ruly. V jedné z nejstarších takových rul z roku 1654 jsou vyjmenováni na Bratříkově 4 sedláci, 3 chalupnici a 5 zahradníků, nyní domkařů zvaných. V onom roce bylo na Bratříkově jen 12 domků. Celková obhospodařovaná plocha odhadnuta tu na 125 strychů rolí podle výsevku. Z plochy té však ležely u nás ladem 52 strychy. Mimo to bylo tu tehdy 20 strychů úhoru a 17 strychů různých porostlin, takže bylo tu obhospodařováno ve skutečnosti jen asi 39 strychů, či korců roli. Dle zmíněné ruly napočítáni v naší obci v r. 1654 z hospodářského zvířectva 2 koně, 3 voli, 6 krav vlastních a 6 najatých od záduší. Hospodáři naši pěstovali tehdy jen žito, oves a něco zelí. (Brambory poznal zdejší kraj až po r. 1772.) V době 30leté vojny sypal u nás mandel žita 1,5 věrtele a věrtel platil 43 čes. groše a 5 denárů. Přimyslíme-li si k této bídě předků po třicetileté vojně ještě až do morku vysilující robotu, ohromné daně zemské a císařské, velké poplatky vrchnosti a desátky ze vší úrody i hospodářského zvířectva církvi, povážíme-li, jak nemilosrdně nakládala tehdejší německá, s námi necítící vrchnost se selskými „chámy", jak napořád páni předky naše nazývali, dovedeme si učiniti alespoň mlhavý obrázek o tehdejších svízelných poměrech našich předků.
Z náboženského soupisu, ze soupisu pokatoličtěných, z matrik a z rul sestavil bratr Lhota pravděpodobný jmenný soupis všeho obyvatelstva celé zásadské rychty v letech 1650 až 1670. Podle tohoto soupisu žilo tehdy na Bratříkově asi 85 lidí. Zajímavá jsou jména nejstarších zdejších rodů, z nichž některá udržela se dodnes. Z tehdejších rodových jmen uvádím: Bár, Blahout, Blažek, Dubský, Hosarda, Hušek, Komínek, Koňák, Kučera, Lebeda, Louma, Málek, Martin, Měkota, Michal, Pala, Perhák, Pulík, Plžek, Říha, Šiška nebo Liška?, Šourek, Šmíd, Tomeš, Vondra. Řemeslník byl tu tehdy asi jen jediný, a to mistr kovář Jan Dubský. Sotva však bylo by řemeslo samo četnou jeho rodinu uživilo, kdyby chalupa nepřispěla. Kovářstvi bylo vůbec v rodině Dubských dědičné. Po mnoho generací a ještě dnes znám je u nás přídomek na kovářově pro dům i pozemky, kde jmenovaná rodina žila.
Podle tradice vynikl později jeden člen rodiny Dubských v zámečnictví. Byl to mistr Domin Dubský. Pocházel prý z domku, kde říkáme „u zámečníků". Od mistra Domina pochází prý mnoho uměle kovaných a tepaných prací v blízkých i vzdálených kostelích, zvláště v Šumburku a Bzí. Zde byl dokonce svého času tak krásně tepaný kříž, že uznán odborníky ze školy pro umělé zámečnictví v Hradci Králové za dilo jedinečné ceny umělecké a převezen sem jako vzor žákům této školy.
Školství a výchově mládeže nevěnováno za dřívějších časů příliš péče a pozornosti. Není také divu. Tehdejší jak světské, tak i církevní vrchnosti záleželo více na tom, aby poddaný lid udržován byl spíše v duševní temnotě, protože každá jiskérka osvěty způsobovala pokrok, uvědomění si lidské důstojnosti i u nižších vrstev, hrdost národní, touhu po osvobození těla, ducha i svědomí a to vše nebylo pánům po chuti.
První škola v našem slova smyslu založena byla pro celou rychtu v Zásadě pod kaplí roku 1810. Povinnost školní trvala od 6 do 12 let. Jaké to bývalo učení, poznáváme již z toho, že se tu vyučovalo jen náboženství, čtení, počtům a psaní. Protože však musely tehdy děti vypomáhati rodičům při polní práci, chodilo se do školy jen v zimě. Tu bývaly však cesty tak neschůdné, že by se byly bratříkovské děti někdy po celou zimu do školy v Zásadě nedostaly. Proto si najímal zásadský správce školy na zimu dva pomocníky a ti vyučovali na Bratříkově a v Loužnici po domech tak, že škola bývala v každém domě vždy týden. V pondělí ráno bývalo pak stěhování školy do sousední chalupy. V r. 1868 nastalo odškolení osad Bratříkova a Loužnice od Zásady. Odškolené obce postavily si nejprve školu společnou, později, v roce 1897, odškolila se od Bratříkova i Loužnice. Nově upravené školství, zvláště nynější školství republikánské se svými odborně školenými a kvalifikovanými vychovateli má na uvědomění, pokrok, osvětu lidu a tím i na blahobyt národa bezesporně významný vliv. Važme si proto své školy a věnujme jí péči největší! Hřivna na školu vložená přinese obci prospěch mnohonásobný.
Kolem r. 1810 dostavil se našemu lidu nenadále nový zdroj obživy, lomařství a výroba břidlice. Byla to sice lopota tvrdá, ale lidu našemu stala se vítanou, protože přinesla se zdrojem nového příjmu také rozjasnění čel starostmi o živobytí zachmuřených. Po celé století rvali se naši lidé v pravém slova smyslu se zdejšími tvrdými skalami tak, že mozoly jejich ztvrdly jako ten kámen, že svaly jejich zocelily.
Podíváme-li se dnes na ty haldy břidličných odpadků, jež někde tvoří celé hory, kterými byl ráz našeho údolí úplné pozměněn, vzpomeneme-li, co lidského důmyslu, sily, potu i krve bylo zde vynaloženo, uvědomíme-li si, že vše to vykonáno pouze primitivními nástroji, užasneme nadlidskou vytrvalosti a v duchu se pokloníme lidské práci. Škoda jen, že z ohromné té činnosti zůstaly našemu lidu pouze ty mozoly. Výdělek shrábl ponejvíce německý podnikatel, baron Liebieg. Břidlice u nás vy- robená rozvážela se nejen po celých Čechách, ale byla svého času velmi hledaná i za hranicemi, zvláště v Německu. Naší břidlici pokryt je také všem nám posvátný dóm sv. Víta na Hradčanech a Národní divadlo v Praze, jakož i mnohé význačné budovy ve Vídni a v jiných městech bývalé habsburské monarchie. S výrobou břidlice vzniklo u nás i nové řemeslo pokryvačské. Prvním pokrývačem v Bratřikově byl Hynek Dubský z čis pop. 2, který tady i v širokém okolí provozoval své řemeslo od roku 1848.
Třebaže zdejší sklářství je původu velmi starého a datuje se od založení sklářské pece v Syřišťově, t. j. od polovice 16. věku, přece omezovalo se s počátku podle Lhotovy Pamětnice pouze na nesmělé náběhy podomního obchodu sklářskými výrobky po cizině. Podnikaví lidé našich obcí zásadské rychty naložili totiž syřišťovské, novosvětské, někdy i turnovské výrobky na vůz, trakař nebo jen do krusní, podle své majetnosti a možnosti, a pustili se s nimi do světa, někdy i hodně daleko, ba až za moře. Průmysl sklářský však započal u nás až od poloviny 19. století a vyvíjel se s počátku velice zvolna. Omezoval se nejprve na výrobu a návlek různých bůstků, později se bratříkovský průmysl sklářský specialisoval na odvětví výhradně mačkářské. Roku 1887 postavena u nás první mačkárna na Koňákově pod duby. Postavil si ji tu Štryncl. Za dvě léta po této vyrostla u nás další a potom vznikaly již mačkárny jako houby po dešti. Byla v nich s počátku práce sice jen primitivní, s výrobky jakosti nedokonalé, ale časem vyspělo bratříkovské mačkářství na takový stupeň dokonalosti, že se mu málokteré vyrovná. Těsně před světovou válkou byla na Bratříkově také ve značném rozkvětu práce stolová do forem. Tenkráte požadovala totiž všemocná paní Móda zvláště mnoho ozdobných skleněných knoflíků na dámské blůzy, které se vyráběly u nás u stolu ve všech možných i nemožných tvarech, barvách i velikostech. Žel, že světová válka udělala rázem konec tomuto slibnému od- větví našeho sklářského průmyslu, s jehož rozmachem dostavil se do našich, třeba na krásy přírodní velice štědrých, ale jinak chudých hor i skrovný blahobyt. V době konjunktury sklářského průmyslu v letech poválečných, zvláště v r. 1923, pracovalo u nás na Bratříkově stále ve 46 mačkárnách 110 sklářů, kteří zpracovali každého týdne průměrně 25 q tyčového skla. Na sklářství závisí nyní celý náš život. Ač dlouho jíž, přece s nadějemi a trpělivě čekáme, že zase brzy oživí naše smutné a ponuré dílny a že brzy zase z dýmajících našich mačkáren rozlehne se veselý český zpěv umouněných sice, ale bodrých, poctivých, obratných, pilných a česky uvědomělých naších sklářů- mačkářů.
V roce 1889 oddělily se vsi Bratřikov a Loužnice od Zásady a utvořily nejprve společnou katastrální obec, jež se roku 1922 rozdvojila ve dvě na sobě nezávislé a samostatné obce. Bratříkov a Loužnici.
Germánskou panovačností vyprovokovaná válečná litice způsobila i v naši obci mnoho hoře, utrpení a ztrát na životech nadějných občanů. Doba ta není nás tak vzdálena, aby ji většina z nás nepamatovala a aby již přebolela zvláště ty, kdož v ní přišli o své drahé. Ti jistě dlouho ještě budou vyprávěti, jak pyšný Hohenzolern spojil se a krvavým Habsburkem, aby opanovali dobré národy slovanské a udělali z nich své otroky. Leč žádný strom neroste do oblak. Jako hrad z karet rozpadla se na lži a nespravedlnosti založená monarchie křivopřísežných Habsburků, jako zralé obilí pokosena i zdánlivě nepřemožitelná, desítky let na válku se připravující armáda nelidského a slovanské krve lačného kata pruského a pravda Páně zase zvitezila. Zlaté slunko svobody rozlilo svou záři po širé vlasti naši. To, o čem jenom snili naši vlastenci minulých časů, stalo se skutkem. Československý národ shodil se zmučeného svého těla potupné jho otroctví a stal se svobodným a nezávislým. Nadšení prvých let popřevratových neznalo mezi. I malé dědinky závodily v ušlechtilé snaze dohonit brzy vše, oč je zášť bývalé c. k. vlády připravila. Napomáhal tomu u nás zvláště poválečný rozmach našeho sklářského průmyslu. V té době začíná také nebývalý rozkvět naší obce. Kromě mnoha nových podniků soukromých, založeno tu i několik podniků sloužících prospěchu celé obce. Z veřejných budov je to zvláště stánek naši Tělocvičné jednoty Sokol, tak zařízený, že se podobným málokterá po- četnější obce může pochlubiti. Je to dále obecní dům, v němž umístěna je pošta a četnická stanice a kde umístěna je zatímně i státní obvodová škola měšťanská z Pěnčina. I poměrně nemalou vzdálenost od dopravnich tepen rozluštili jsme si u nás moderním způsobem a zařídili jsme dvě dopravní autobusové linky se Železným Brodem a Jabloncem nad Nisou, jež dovážejí osoby i zboží několikrát denně ke každému vlaku.
A což té bohatosti přírodních krás u nás! Nevěříte, vy nedůvěřiví obyvatelé zakouřených měst a jednotvárných rovin? Přijďte se k nám tedy podívat! Zajeďte do Železného Brodu, ale pak jděte k nám podél Žernovníka pěšky, abyste hodně té krásy užili! Ani v Alpách nenajdete zátiší útulnějších. A to v kterékoliv roční době. Každá má své a jinaké krásy a zajímavosti. Vždyť ne nadarmo říkají našemu kraji Český ráj, ne nadarmo nazvala náš kraj spisovatelka Růžena Jesenská Korálkovou pohádkou, jak o tom má své záznamy také učitel bratr Lhota ze Zásady. A byla u nás tato spisovatelka jen jednou. Jak teprve cítí ten, kdo ty krásy řádně vychutná?
Zveme Vás srdečně, přijďte k nám, rádi Vás uvidíme! Náš lid je na prvý pohled drsný, ve slovech i v chování nevybíravý, krátce takový, jako jsou ty naše žulové lomy a skály, ale srdce má ze zlata. A třeba bylo jeho políčko jen samý oblázek, přece by je náš horák nevyměnil ani za blahobyt tam daleko v žírném kraji, tím méně však zaprodal by svou rodnou, potem, slzami a krví předků prosycenou hroudu těm, jichž vztek a vzdor proti nám kypí zde již po plná čtyři století. Ani lákavými sliby ani bezmocnými hrozbami nás tady nesvedou! Stojíme tu pevně na nejsevernější výspě české, a Bůh dá, že na věky!
