Hodnocení a reakce na článek

Vaše jméno a kontakt:
Text:
Kontrolní otázka:
Jaký je součet jednotlivých číslic u čísla 145 ?

Články - župní zpravodaj

V čísle 6/2005 časopisu Vzlet vyšel v části "K diskusi" níže uvedený článek. Snad záměru redakce rozvířit diskusi k tomuto tématu napomůže i jeho publikování na internetových stránkách.

Sokol a EU.

Často si stěžujeme, že společnost není k sokolu dostatečně vstřícná, že v ní Sokol nezaujímá takové postavení jako dřív. Je to samozřejmě pravda, ale pokud nám to vadí a chceme to změnit, musíme být schopni analyzovat příčiny a najít sílu a odvahu situaci měnit.

Sokol vznikl v dobách národního obrození jako výraz pochopení základních potřeb své doby - totiž potřeby utvářet český národ jako moderní, všestranně vyspělou společnost, rovnocennou všem ostatním, připravenou se s kýmkoliv měřit a svoji samostatnost třeba i silou hájit. Byl zakládán jako něco víc nežli pouhá tělocvičná organizace, byl zakládán jako společenská síla, která měla sdružit všechny demokraticky smýšlející, o blaho celku usilující občany bez ohledu na jejich náboženství či politickou příslušnost. Na těchto nadčasových a dostatečně obecných ideálech ho založil filosof Dr. Miroslav Tyrš, jeden z nejvýznamnějších českých intelektuálů, znalec dějin filosofie a zákonitostí společenského vývoje, autor řady moderně a směle pojatých filosofických prací. Naplňováním antického ideálu krásy - vyvážené krásy těla i ducha - neměl Sokol povznášet pouze své členy jako jednotlivce, ale jejich prostřednictvím celý národ. Sokol a sokolská myšlenka měly národ zachovat při svěží síle, tělesné i duševní mravnosti, ochránit ho od všech vnějších i vnitřních neduhů a dát mu natrvalo důstojné místo mezi národy. Sokol měl být zdrojem trvalé tvořivé síly, vzorem obětavosti a neutuchající aktivity nedovolující v žádném ohledu a v žádné době ustrnout, společenskou silou aktivně usilující o potlačování všech negativních jevů, které národ oslabují a jeho pověst poškozují.

Je samozřejmě obtížné formulovat program, který obecné ideály konkretizuje s ohledem na potřeby dané doby a který přitom dostatečně věrohodně a účinně oslovuje veřejnost. Tento problém není v Sokole nový. Musel být řešen již po vzniku samostatné čsl. republiky kdy se zdálo, že nejzákladnější ideová motivace pro sokolskou činnost - ochrana národních zájmů a vytváření síly schopné hájit samostatnost národa - se ztratila. Sokol však otevřenou podporou demokratických principů nového státu, kázní a obětavostí svých členů pomocí nichž dokázal překonávat vnitřní krize a velkoryse rozvíjet materiální základnu své činnosti, vytvořil nakonec uznávanou společenskou sílu, která ve všech údobích 1. republiky hrála významnou roli a byla příkladem nadšení pro společnou věc, příkladem neklesání na mysli i příkladem uvážlivého a rozhodného jednání.

            Podobné hledání “nové myšlenky i nové řeči”, bylo nutné i po druhé světové válce. A znovu - i když jenom na krátký čas do r. 48 - dokázal Sokol získat sympatie společnosti i respekt odpůrců, kteří nemohli neuznat jeho zásluhy v odboji proti německé okupaci.

            Chceme - li objektivně stanovit, co dokázalo zatím ve všech údobích získat Sokolu jeho vážnost i výsadní postavení, musíme dojít k jednoznačnému závěru, že to byla právě ideová stránka jeho činnosti. Jedině programově vyhlášenou a skutky dokladovanou angažovaností ve věcech veřejných, mravním působením na jednotlivce, apolitičností, sociálním cítěním, kázní, obětavostí a nadšením se kterými se vždy znovu pouštěl v nových poměrech do nové práce, dokázal získat sympatie intelektuálů, umělců i demokratických politiků, kteří mu pomohli najít tvář a kteří ho oslavovali jako příklad hodný následování. Prakticky veškerá veřejná prohlášení i hodnocení Sokola už od jeho vzniku pojednávají a vyzdvihují převážně ideovou stránku jeho působení a její pozitivní vliv zejména na život veřejný.

            I v dnešní době má naše společnost obrovské problémy, které znesnadňují její rychlejší hospodářský rozvoj a důstojnější pozici v rámci demokratických národů Evropy. Mezi tyto obecné problémy patří m.j. neochota přinášet osobní oběti společné věci, politická rozeštvanost, nedostatek kázně projevující se nerespektováním stanovených pravidel prakticky ve všech oblastech veřejného života, vysoká kriminalita a znemravnělost mládeže. Bylo by nesporně v obecném zájmu toto vše potlačit na přijatelnou míru a svým výchovným působením a vystupováním by tomu mohl a měl výrazným způsobem napomoci i Sokol. Navíc řadu vlastností, nezbytných k ozdravení těchto poměrů, potřebuje Sokol ve svých členech pěstovat už proto, že je to nezbytné k jeho vlastnímu existenčnímu zabezpečení.

            Myslím, že po roce 1989 bylo možné vypozorovat náznaky toho, že velká část veřejnosti na základě nejasného tušení o minulém významu Sokola podvědomě očekává, že právě on se stane opět příkladem nadšení, kázně, obětavosti, spolehlivosti za každé situace, zkrátka nositelem těch vlastností, které pro něj byly charakteristické a které i současná společnost naléhavě potřebuje. Rozčarování z toho, že k tomu nedošlo (naše chování i reakce na vzniklé situace se v ničem nelišily od ostatních) i obavy z toho, že se tyto vlastnosti z veřejného života a spolkové činnosti možná zcela vytratily, se  nakonec mnohdy proměnily až v určitou averzi proti Sokolu (známé hledání viníka jinde nežli u sebe o které  se  tak často pokoušíme).

Bude jistě obtížné tento “image” změnit. Jedinou cestou však je posílit vzdělavatelskou činnost a otevřeně podporovat snahy o positivní společenské proměny a o ozdravení veřejného života.

Nejvýznamnějším problémem, který naše společnost řeší a který bude aktuální pro celou řadu příštích generací, je vytváření společné Evropy a naše zapojování do ní. Možná si to dost dobře neuvědomujeme, ale tento proces může představovat zásadní kvalitativní proměnu v historickém vývoji Evropy. Proměnu, jaká nemá obdoby od vpádu Avarů nebo od rozšíření křesťanství na tomto kontinentu. Záleží jenom na evropanech, jestli začnou problém, ke kterému vývoj Evropy po všech jejích zkušenostech dospěl, řešit zásadně a ve všech potřebných souvislostech nebo zůstanou jen u některých reforem, které dnešní globalizovaný svět a dosažený technický pokrok vnucují a „zakonzervují“ vzniklé uspořádání, které sice přinese řadu positivních změn, ale díky své polovičatosti bude do budoucna trvalým zdrojem kontroverzí nejrůznějšího druhu.

Je pochopitelné, že na takto zásadní kvalitativní proměnu nemůže být společnost v jedné generaci připravena a že proces má a bude mít nejen své příznivce, ale i odpůrce. A obě strany budou mít svoji pravdu – podle zorného úhlu, ze kterého na problém nahlížejí.

Z jakého zorného úhlu bychom na tento problém měli nahlížet my sokolové, které naše ideály zavazují k úsilí o zrovnoprávnění našeho národa s národy ostatními a  k překonávání všech překážek, které se na cestě k tomuto cíli vyskytnou?  

Idea Tyrše byla vytvořit příslušníkům našeho malého národa takové podmínky, aby v soutěži s příslušníky velkých národů měli možnost stejného přístupu ke kvalitnímu vzdělání, měli stejnou možnost rozvíjet své kulturní dědictví i realizovat svoji představu o výchově moderního člověka a měli i stejnou možnost uplatňovat své schopnosti a ovlivňovat veřejné dění. Věřil, že v našem národu je m.j. i díky motivaci slavnou minulostí potenciál, který - pokud ho bude možné využít - prokáže, že Češi jsou schopni přinejmenším stejně účinně jako příslušníci velkých národů přispět ke kultivaci celého lidského společenství. A sjednocená Evropa nám tuto šanci může beze zbytku dát. Musí to však být Evropa, ve které všechny státy obětují dobrovolně část svojí suverenity celku, který společně vytvoří. Vždyť každý stát má povinnost hájit zájmy svých občanů a občané velkých a silných států mají proto své zájmy z podstaty lépe chráněny nežli občané malých států. Jedině stav, kdy „stát“ bude povinen hájit zájmy příslušníků našeho národa stejně účinně jako zájmy příslušníků jakýchkoliv jiných národů, protože všichni budou jeho rovnoprávnými občany, garantuje občanskou rovnost o kterou usilujeme. Je samozřejmé, že od velkých států je ztráta plné vlastní suverenity velkou obětí o kterou nepochybně svádějí a ještě dlouho svádět budou velké vnitřní boje. Je proto kontraproduktivní a úsměvné (nechci-li říci přímo hloupé), jestliže za situace, kdy se tomu alespoň některé velké státy zdají být nakloněny se my – naprosto bezvýznamní „suveréni“ -  stavíme proti a vyjadřujeme obavy ze ztráty své svrchovanosti namísto toho, abychom dávali najevo uznání i plnou podporu jejich postojům motivovaným ušlechtilými cíli. Sjednocená Evropa s dostatečnými kompetencemi centra garantuje při možnosti zachovávání a rozvíjení všech národních tradic

-         absolutní nemožnost vzniku ozbrojených střetů mezi národy evropského kontinentu

-         skutečnou rovnoprávnost všech svých občanů bez ohledu na národnost.

Garantuje tedy všem našim budoucím generacím něco, o čem se Tyršovi v jeho době nemohlo ani snít, přestože i on vizionářsky „doufal,že evropští národové se jednou spolčí k trvalému míru a budou se řídit mezinárodním výborem bez újmy k své posile a k svému udržení“ (viz A. Pražák: Dr. M. Tyrš, osvobozenský smysl jeho díla, 1946). Garantuje hodnotu, jejíž cena je nevyčíslitelná a pro níž žádná oběť není dost velká. Měli bychom mít radost, že právě my se na takto epochálních proměnách můžeme podílet a našim potomkům třeba i za cenu vlastních obětí připravovat lepší budoucnost. Je možná s ohledem na záplavu každodenních starostí pochopitelné, že význam těchto dalekosáhlých změn a konkrétní kroky k jejich uskutečnění jsou u mnohých posuzovány prismatem dotací do našeho hospodářství, obtížností legislativních úprav podmiňujících fungování většího celku apod. Sokol by měl napomoci překonávat všechny tyto lidské, ale s ohledem na význam změn v Evropě zcela přízemní postoje a vést národ k tomu, aby nechytračil a nebál se přinést třeba i větší oběti nežli ostatní, protože právě to je známkou jeho zralosti a to jediné mu může v očích okolního světa zaslouženě získat respekt a uznání. Bez přemáhání a odříkání totiž nemůže vzniknout žádná skutečně trvalá hodnota.

Sokol by si měl urychleně uvědomit, že sjednocování Evropy představuje z hlediska národního zájmu naplňování toho, o co sám od začátku usiloval a měl by se postavit do popředí snah, směřujících k prohlubování evropské integrace. Ve svých prohlášeních by  měl vysvětlovat a přesvědčovat o perspektivních výhodách tohoto procesu a budoucím generacím vydávat svědectví o svých postojích, které – i když nemusí být ve své době plně pochopeny – jsou motivovány správným pochopením zákonitostí společenského vývoje i nebojácnou službou národu a obecně prospěšné věci.