Hodnocení a reakce na článek

Vaše jméno a kontakt:
Text:
Kontrolní otázka:
Jaký je součet jednotlivých číslic u čísla 117 ?

Články - vzdělavatelé

 

... zrady zvon. Bylo to v osmatřicátém, když to pan Halas napsal v souvislosti s mnichovskou ma­lou korekturou hranic Československé re­pub­liky, po kte­ré jsme hraničili s Velkoněmeckou říší něk­de u Mělníka. Měli jsme to tím pádem do Ně­mec­ka blíž, ale úplně odvázaní jsme z toho nebyli, mnozí z nás dokonce uvažovali, že kvůli tomu půjdou válčit. Jasná byla celá záležitost pro zhruba dvěstě tisíc jugoslávských dobrovolníků, kteří nám téměř okam­žitě nabídli po­moc, za­hr­nující i even­tuel­ní položení živo­ta. Proč to dělali není zcela jasné, ale bylo mezi nimi hodně sokolů a ti ten­krát ještě drželi do­hro­mady. I po válce se ti „Ju­go­ši“ chovali ne­stan­dart­ně, jako brigád­níci u nás sta­věli že­lez­ni­ci a vůbec pomá­hali obnovit ze­mi vál­kou mno­hem méně zni­če­nou, než byla ta jejich vlastní. Odměnili jsme se jim tím, že jsme s nimi po­slé­ze vyrazili dve­ře, na­zvali je krvavými psy a měli od nich dlouhých dvacet let pokoj. Když se pak mnohým z nás v osma­šede­sá­tém nechtělo domů z do­vo­lené, pro­tože doma jezdily po Vác­la­váku spřátelené tanky, tak nás tihle maso­chisti zase přijali s otevřenou náručí a riskujíce, že ty tanky přijedou i k nim, se za nás postavili a obdařili nás – opět nad­stan­dart­ním – přístřeším a slovanskou po­hos­tin­ností nám dodnes nepo­cho­pi­telnou.

Na přelomu tisíciletí prožívala už značně okleštěná Jugoslávie další Mnichov, tentokrát vlastní. Pro­to­že se na rozdíl od nás nepodrobila, potrestaly ji mocnosti – kromě jiných i ty, co se tak proslavily v Mnichově - bombardováním, které náš tehdejší vtipálek na prezidentském stolci nazval bom­bar­do­váním humanitárním (rodiče tříleté Milicy Raki­čo­vé, jejíž život jedna taková humanitární bomba ukončila, považovali ten fór asi za dost blbej). A protože se tak velké přesile opravdu těž­ko brání, tak „Jugoška“ nakonec přece jen povolila a udě­la­la, co se od ní žádalo, m.j. se definitivně rozpadla, sta­lo se z ní Srbsko, které si zvolilo představitele vítězům na­klo­něné, a začalo „novou Evropu“ po­slouchat. Bylo za to odměněno odebráním pětiny své­ho historického území, na kterém vítěz nechal vznik­nout pseudo­stát v čele s albánskými mafiány, kteří museli ale oplát­kou slíbit, že už v budoucnu ne­budou Srby mordovat a taky přestanou vypa­lo­vat pravo­­slavné kostely.

Takže by ti Srbové naši podporu mo­mentálně do­ce­­la po­tře­bo­vali a asi by se jim mělo nějak po­moct. Politici to asi neudělají, pan pre­zi­dent sice vykládal něco o tom, že to Kosovo snad ne­muselo být tak honem, ale vypadalo to proklatě na zad­ní vrátka, otev­ři­telná jakmile se vzpa­ma­tuje ze svého znovu­zvolení. Tak snad ales­poň stateční občané, a kdo z nich je k to­mu po­vo­la­nější než so­ko­lové, naše tra­di­ce jde přece jen poměrně silně tím smě­em. Samo­zřej­mě ne ČOS; ofi­ci­elní časopis Sokol ne­má pro taková témata žádnou ru­b­riku, Svě­to­vý svaz sokol­stva také ne, ten se přece nemůže zastávat ně­ja­kých zou­fal­ců, kteří snad ani neumí anglicky. Spíš bych my­slel na oprav­do­vé sokoly, údajně ještě exis­tu­jí.

V Praze se ze shora uvedeného důvodu trochu de­mon­­strovalo. Kdo při té příležitosti očekával zá­pla­vu sokolských praporů, kterými organizace dis­po­­nuje v množství silně připomínajícím inflaci, ten se splet´. Nebyly tam. Ani ty prapory, ani ty ru­ce, které je měly držet. A ani jinak nic moc. Pár hlasů, volajících na poušti „Kosovo je Srbija“, zani­ka­jících ve zvonění tramvají. Smutek. Vzpo­mín­ka na posletový Staromák v červenci 1948, na sokolskou zdravici prvnímu dělnickému prezi­den­tovi: „Z republiky vymetem komunu i s Gott­wal­dem.“ Byla to tenkrát velká odvaha. Zřejmě na­po­sled.

No nic, čo bolo bolo a je to vlastně dobře. Vždyť ty Srby nikdo ani pořádně nezná a moře už taky nemají. A navíc nám za­bili Fer­di­nan­da. Jen kdyby ty zvony nedělaly tako­vej kra­vál.